CESTOPIS SENEGAL MALI (Burkina Faso, Ghana)

V Africe zabíjejí lidi čas, kdežto v Evropě čas zabíjí lidi

Pozvu Vás na cestu do míst, kam ještě davy turistů nedorazily. Cestovní kanceláře většinou v Africe navštěvují místa, kde je možno podniknout klasická safari za rádoby divokými zvířaty, která přicházejí ve světlech reflektorů k uměle vybudovaným napajedlům přímo před hledáčky fotoaparátů hostů nedalekých luxusních hotelů. Západní Afrika mezi takováto místa nepatří. Zvířat zde nežije tolik a také jsou ještě pořád velmi plachá. Našim cílem bylo pozorovat běžný život místních lidí. Vydali jsem se na cestu z Dakaru do Accry přes bájné pouštní Timbuktu.

Přímé spojení z Prahy do Dakaru neexistuje, proto jsme zvolili let společnosti Alitalia s přestupem na letišti v Miláně. Čekání na přípojný let se dá zpříjemnit návštěvou starobylého centra města, do kterého Vás doveze z letiště rychlodráha za necelých čyřicet minut téměř až k největší gotické stavbě v Itálii, známému milánskému dómu. Já jsem do města nešel a nudil jsem se na letišti. Večer jsme s Alitalií odstartovali do Afriky. Let byl klidný, byla už tma, ale bylo vidět osvětlená městečka a vesnicky ve Španělsku a později i v Maroku a Mauretánii. A pak se objevila světla Dakaru s přistávací dráhou místního letiště.

Bláznivá směsice Evropy a Afriky - Dakar

Už na letišti se na nás vrhly davy místních hustlerů, kteří se nás snažili přesvědčit, že právě oni nám dokážou zajistit to nejlepší a nejlevnější ubytování. V kombinaci s teplotním šokem po příletu a únavou z cesty byla jejich neodbytnost přímo vražedná. Všeobecně platné rady, že tito nabízeči všeho možného přestanou, pokud je člověk ignoruje, se v praxi neosvědčily a jako nejjednodušší možnost, jak se jich zbavit, se ukázalo najmout jednoho z nich.

Ubytovali jsme se na předměstí Dakaru ve čtvrti Yoff. Byl jsem překvapený, že ubytování bylo čisté a celkem hezké. Ráno v pět hodin nás vzbudilo bubnováni pod okny naší ubytovny. Bubny se nejprve blížily, pak zvuk prošel naším pokojem, ale pak se zase začaly vzdalovat. Nejdříve jsme nevěděli, co se děje a jestli to nejsou lidojedi, kteří nás přišli sežrat. Pak se ale ukázalo, že protože je měsíc ramadan a Yoff je velmi muslimská čtvrt - nekoupíte tu ani pivo - měly bubny všechny vzbudit, aby se stihli najíst dříve, než vyjde slunce. Byl to skutečně silný zážitek.

Většina zemí v Západní Africe byla v minulosti francouzskými koloniemi. Nezávislost získal Senegal podobně jako většina bývalých kolonií v Africe v roce 1960 a vliv Francie je stále ještě patrný. Francii cítíme z čerstvě upečených baget, ale i díky přítomnosti francouzských vojáků, kteří mají nedaleko Dakaru základnu. V Senegalu se platí měnou zvanou západoafrický frank, který byl pevně vázán na frank francouzský a dnes svůj kurs odvíjí podle kursu eura. Tato měna nás bude provázet i v Mali a Burkině Faso a nám tak odpadnou starosti s neustálou výměnou peněz.

Dakar je zvláštní bláznivá směsice Evropy a Afriky. Je rušný a přeplněný, všude moc lidí a nekonečné zácpy. Hlavní metlou na turistiku jsou však kromě smogu neskutečně otravní hustleři, a také je tu poměrně velké riziko okradeni od kapsářů. V jeho okolí se však nachází několik ostrovů nabízejících přírodní, historické i kulturní zajímavosti. Na Madelainech jsme se koupali v krásně teplém moři a pozorovali jsme ptáky, kteří mají hnízda všude kolem na útesech. Na Goree jsme se seznámili s otrokářskou minulosti a na N'Goru jsme si užili atmosféru podobnou té v Chorvatsku. Prima koupání, dobré jídlo - yasa poisson, ryba s hranolkami, a studené pivo.

Večer jsme se vypravili na černošskou svatbu ke kamarádovi Foxymu, pohostili nás velkou mísou rýže s kuřecími stehny- dobré, ale hygienik by asi neměl radost: jí se rukou z celé mísy všichni. Zpečetění svazku probíhalo v mešitě, do které jsme samozřejmě jako nevěřící neměli přístup. Oslava pak kvůli ramadánu probíhala až po setmění, bez hudby a podle Koránu také bez kapky alkoholu. Nic to ale neubralo na bujarosti oslav a nevěstě to v pestrých barevných šatech moc slušelo.

Hlavní etnickou skupinou jsou v Dakaru stejně jako v celém Senegalu Wolofové. Vyznávají islám a jsou velmi aktivní v muslimských bratrstvech. Islám v africkém podání je však často kombinován s tradičními náboženstvími, a proto například amulety, které Wolofové nosí proti zlým duchům, obsahují často verše Koránu. Kromě toho, že se velmi hezky oblékají do pestrých barevných oděvů, jsou nápadné jejich sportovní postavy. Každý podvečer, kdy slunce již tolik nepálí, se okrajové čtvrti Dakaru změní v jedno velké sportoviště. Inspirace úspěšnými Senegalskými fotbalisty motivuje všechny mladé muže běhat, posilovat a vylepšovat své fotbalové umění. Na pláži se vyznačí dvě branky a začne utkání v kopané, za jehož úroveň by se nemuseli stydět ani hráči některé z nižších fotbalových lig u nás. A nic na tom nemění fakt, že se hřiště prudce svažuje směrem k čáře příboje. Každé utkání přitahuje pozornost diváků z širokého okolí. Místní fotbalové hvězdy se stávají idoly dívek, které utkání také v hojném počtu sledují. Vliv islámu je v hlavním městě přece jenom slabší.

Express International

V Dakaru jsme vyřídili víza do Mali a nastoupili do Expressu International do Bamaka. Rozloučili jsme se s Foxym a v poledne - pravidelný odjezd byl v 10:00, ale zapomněli včas otevřít nádraží - jsme vyjeli. Vlak byl uvnitř neskutečně špinavý, ale cesta samotná byla zajímavá. Cestující si po cestě vařili v uličkách na vařičích, ve kterých topili v lepším případě plynem, častěji ale dřevěným uhlím, čaj a jídlo. Vlak vždy po čase někde zastavil a najednou se odevšad i v té největší pustině objevili trhovci a začali nabízet své zboží - banány, arašídy, vodu na mytí i na pití, maniok a vše možné i nemožné. Na zastávkách všichni vystoupili a nakupovali nebo dělali potřebu, a to přímo na veřejnosti a kdekoliv. Vždy jen vyhrnuli oblečení a bylo. Zajímavé je, ze chlapi tu čurají ve dřepu...

Vlak se pak za určitou dobu z ničeho nic rozjel a všichni honem utíkali, aby stihli naskočit včas, než bude mít příliš velkou rychlost. Někdy před rozjezdem zahoukal, ale většinou se jen tak rozjel. Naštěstí nikomu od nás neujel, i když to bylo často dost těsné. Z vlaku jsme pozorovali krajinu Sahelu s babobaby, palmami a domorodými vesničkami s chudobnými políčky pro obživu, viděli jsme i hejno opic. Do Bamaka jsme dorazili ve 4.15 se zpožděním dvanáct a půl hodiny po téměř 43 hodinách jízdy a ujeté vzdálenosti 1200 kilometrů. V Africe zabíjejí lidi čas, kdežto v Evropě čas zabíjí lidi.

Hlavní město Mali

V Bamaku jsme se hned ráno po asi hodinovém hledání ubytovali v ubytovně na Libanonské misii. Konečně jsme poznali africké ubytovací standardy - většinou jsou pokoje dost špinavé - spím raději ve svém spacáku, sprcha je jen studená a společná pro několik pokojů, ale přežít se to dá.

Poté, co jsme vyřídili víza do Burkiny Faso, jsme se vydali na prohlídku města. Bamako je proti Dakaru skutečně africké město - všude plno prachu, většina ulic nemá asfalt, a všude plno lidí a aut a mopedů. Mimochodem, asi tu vůbec nemají technickou kontrolu, protože to, co tu jezdí po ulicích, se jen tak nevidí ani na vrakovištích. Prošli jsme se k Velké mešitě, kousek od ní jsou trhy umělců a také trh čarodějných marabutů s fetiši. Například tu můžete koupit sušenou opičí hlavu, sušeného chameleóna, kůži z hada nebo kohoutí nohu.

Turistických zajímavostí nalezneme v Bamaku poskrovnu, my jsme ale přijeli za lidma. Největší etnickou skupinou v hlavním městě jsou Bambarové, touha po lepším živobytí však do Bamaka přilákala obyvatelé ze všech koutů Mali. Etnickou směsici je nejlépe pozorovat přímo na ulicích. Ty jsou jedním velkým tržištěm. Po obou stranách lemují silnici krámky nabízející nejrůznější zboží od zemědělských výpěstků přes oblečení a vybavení pro domácnost až po náhradní díly k automobilům. Hezké scenérie nabízí i břehy řeky Niger, ve které ženy perou prádlo a muži chytají ryby. Přítomnost řeky má však za následek velké množství komárů a s ním i všudypřítomné riziko onemocnění malárií.

Z Bamaka jsme se vydali pronajatým minibusem do starobylého Djene s největší mešitou z nepálených cihel. Cestou jsme pozorovali přírodu sáhelu s termitišti a baobaby a malebné vesničky z nepálených cihel bez elektřiny a jiných moderních vymožeností. Městečko Djene je vlastně celé postavené z nepálených cihel a působí opravdu pitoreskně. Uličky jsou úzké a malebné, ale bohužel dost špinavé, protože kanalizace je tady vedena po povrchu a s odpadky si tu hlavu taky moc nelámou.

Ubytovali jsme se v jednoduše zařízené, ale čisté ubytovně Chez Baba - tedy u Baby. Baba je příjemný chlapík středního věku a perfektně umí vařit. Dal jsem si kuře s fazolkami a opravdu jsem nelitoval. Spát jsem potom ale raději šel na střechu hotelu, kde byla terasa, a strávil jsem tak noc v Africe pod neskutečně hvězdnatou oblohou. Další den jsme přejeli minibusem do Mopti, rušného přístavu na řece Nigeru s množstvím těch nejotravnějších hustlerů. Nalodili jsme se na pronajatou pinasu a v podvečer jsme se vydali na třídenní plavbu po tomto africkém veletoku.

Život vesniček kolem řeky je na ni životně závislý. Lidé se v ní myjí, perou v ní prádlo, berou z ní vodu na zavlažování a často i na pití. Po celém toku se pohybují loďky rybářů, od kterých jsme kupovali jejich úlovky a s pomoci posádky je připravovali k snědku.

Lodní provoz po Nigeru jsem možná čekal intenzivnější - velkých nákladních pinas, které údajně uvezou až 150 tun zboží - soli z Timbuktu a obilí z Mopti- jsme potkali za tři dny všeho všudy asi dvacet. Z lodi se krásně pozorují ptáci, kteří zde hnízdí ve vysoké druhové rozmanitosti. Pozorovali jsme volavky, ibisy a spoustu dalších ptáku, o kterých bohužel nevím, jak se jmenují. Celá oblast takzvané vnitřní delty Nigeru je také místem, které si vybírají stěhovavé druhy ptáků z Evropy, aby zde strávily zimu.

Plavili jsme se často do pozdního večera a měli jsme tak jedinečnou příležitost pozorovat Měsícem v úplňku ozářenou africkou krajinu a poslouchat zvuky noční buše. Noci jsme pak trávili na břehu pod zavěšenou moskytiérou - i když jsme byli příjemně překvapeni, že s moskyty to nebylo tak hrozné - v tisíci hvězdičkovém hotelu. Třetí den plavby jsme se už ale těšili na komfort ubytovny v Timbuktu a prahli jsme po chladivé sprše a pořádné posteli.

Bájné město v poušti

Naše přání se vyplnilo v hotelu Bouctou, který nás příjemně překvapil čistotu, méně příjemně už cenou. Vydali jsme se na procházku tajuplným a dlouho nedostupným místem po stopách jeho objevitelů, kteří za svou troufalost často draze zaplatili. První zmínku o Timbuktu jako o bohatém městě v poušti zveřejnil ve svých spisech Leo Africanus v roce 1494. Za prvního Evropana, který do města v poušti dorazil na počátku 19. století, je považován Skot Gordon Laing. Bohužel byl na zpáteční cestě zavražděn. V roce 1828 po dlouhém cestování pouští dosáhl tajemného města Francouz René Caillié a jako první o něm po svém návratu do Evropy mohl vykládat. Třetím cestovatelem byl Němec Heinrich Barth, který do Timbuktu dorazil v přestrojení za Araba a strávil zde téměř celý rok. Ulice jsou i dnes zaváté pískem Sahary, písek je jemný a dostane se úplně všude - do všech záhybů oblečení, do kamer i fotoaparátů, i do jídla v restauraci.

Obyvatelé Timbuktu jsou většinou Tuaregové, kteří jsou původem Arabové. Kromě jejich temperamentu se odlišnost od Afričanů projevuje i jinými rysy obličeje a světlejším odstínem kůže, patrným na první pohled. Tuaregové jsou etnikem výbušným, v čerstvé paměti jsou ještě vzpomínky na období konce 20. století, kdy celá oblast jižního okraje Sahary byla turistům zcela uzavřena kvůli konfliktům mezi Tuaregy a státní mocí reprezentovanou armádou a policejními složkami. I dnes se některé oblasti nedoporučují navštěvovat, zejména v odlehlejších místech pouště nejsou výjimkou ozbrojená přepadení spojená s únosem a krádežemi vozů. Tuaregové jsou rovněž proslulými obchodníky. Typické je zejména trojí smlouvání ceny prokládané trojím pitím čaje na znamení dobře uzavřeného obchodu.

V podvečer jsme vyrazili na velbloudech do pouště. Velbloudí karavany se i v dnešní době používají k dopravě zboží, zejména soli, z odlehlých míst v poušti k řece Nigeru, odkud sůl dále pokračuje na pinase. My jsme jeli asi osm kilometrů do tábora Tuaregů, kde jsme měli strávit noc. Konečně jsem pochopil, proč se velbloudům říká koráby pouště. Kolíbají se při chůzi ze strany na stranu jako loď a rozhodně se nedá říct, ze by jízda na nich byla nějak obzvlášť pohodlná. Ale z jejich hřbetu - nebo spíš hrbu- je krásný pohled na svět a když se k tomu přidá západ Slunce v poušti...

Když se snesla tma, připravili Tuaregové silný zelený čaj a podřízli ovci, kterou pak pekli na žhavém uhlí ve vykopané díře. Maso bylo poměrně dost tuhé a většině z těch, kdo snědli celou porci, se ovce druhý den pomstila, ale tradiční způsob přípravy nemůže být příliš komplikovaný, při kočovném způsobu života je nezbytně nutné uspokojit základní životní potřeby co nejrychleji. Měli jsme tak možnost zažít autentickou chuť a skřípání zrnek písku mezi zuby. Pak už jsme si nachystali spacáky a uložili se k první noci v poušti. Noc byla poměrně chladná, nebe bylo hvězdnaté a z dálky se ozývaly zvuky noční pouště.

Po snídani ozářené paprsky slunce vycházejícího za písečnou dunou jsme se na velbloudech vrátili zpět do Timbuktu. Tam jsme si najali terénní auta za neskutečně přemrštěnou cenu - Tuaregové jsou opravdu dobrými obchodníky - a vydali se terénem směrem k Bandiagarskému útesu. Jeli jsme cestou necestou přes písečné duny a vyschlá koryta řek a na konci cesty jsme byli všichni špinaví a unavení, ale plni zážitků. Během cesty jsme měnili kolo a několikrát vyhrabávali auta z písku. Zkusili jsme si, co asi zažívají účastníci rallye Paříž - Dakar a pochopili jsme, co je neustále táhne znova a znova se vydávat na slavný závod. Po dvoudenní cestě jsme se dostali na Bandiagarský útes k tajemnému kmeni Dogonů.

Potomci mimozemšťanů

Dogoni, zdědili po svých předchůdcích Tellemech, kteří údajně uměli létat, svědčí o tom mimo jiné i nepřístupnost jejich obydlí v půlce kolmé skalní stěny, oblast Bandiagarského útesu vysokého až tři sta metrů a dlouhého asi 80 kilometrů v jižní části Mali, nedaleko hranice s Burkinou Faso. Většina Dogonů věří v tradiční náboženství, ale asi 35 procent vyznává islám a malá část křesťanství, často však v kombinaci s původní animistickou vírou. Podle legendy byl stvořitelem světa Amma. Ten také stvořil muže a ženu, kteří po obřízce provedené tvorem podobným hadovi zvaným Nommo dali život osmi dětem, předchůdcům Dogonů. Číslice osm stejně jako dodnes praktikována mužská i ženská obřízka patří mezi důležité symboly dogonské víry.

Kmen Dogonů má překvapivé astronomické znalosti vzhledem k tomu, jak primitivním způsobem jeho lidé žijí. Daleko dříve než moderní věda Dogoni věděli, ze Sirius je dvojhvězda v jejíž blízkosti je ještě jedna neviditelná hvězda - černý trpaslík, a spočetli i dobu jejího oběhu, podle které se řídí načasování nejdůležitější slavnosti Sigui, konané jednou za šedesát let. Moderní věda potvrdila tyto znalosti až v roce 1995 pomocí silných teleskopů.

Domečky ve vesničkách vypadají jako z Pána Prstenů, malé, hliněné, pitoreskní. Nejdůležitějším místem každé vesnice je toguna. Tato stavba slouží jako místo, kde se schází starší muži, diskutují o věcech podstatných pro život vesnice a řeší případné problémy. Střecha toguny je záměrně nízká. Muži řešící nějaký konflikt tak musí zůstat sedět a nemohu si na ostatní vyskakovat. Ženám je vstup do toguny zakázán. Jakousi obdobou jsou pro ně stavby na okraji vesnice, ve kterých však ženy tráví především období menstruace.

U Dogonů jsme strávili čtyři dny, během kterých jsme prošli několik jejich vesnic. V poslední době bohužel popularita této oblasti mezi turisty stoupá. Kultura Dogonů se střetává s kulturou turistů a nutně dochází ke změnám. Budují se nové přístupové cesty, hloubí se studny a jistě není daleko doba, kdy i pod Bandiagarský útes bude zavedena elektřina. Časy, kdy Dogoni neznali peníze a obchod probíhal pomocí oříšků kola, jsou již nenávratně pryč. Svědčí o tom i všudypřítomnost Coca - coly. Zatím se však stále ještě svítí petrolejkami a spí se na střechách hlíněných domečků pod hvězdnou oblohou - prostě romantika.

Burkina Faso

Hranice do Burkiny Faso jsme projeli bez problémů a první noc jsme strávili ve čtvrtém největším městě - Ouahigouya. Navštívili jsme místního Nabu Kango - tradičního lidového vládce království Yatengo, které bylo v předkoloniálních dobách hlavním rivalem království Mossi s centrem v dnešním hlavním městě Ouagadougou. Nabova dnešní funkce je spíše reprezentativní, stále má však mezi běžným obyvatelstvem jeho slovo velkou váhu, a proto všechna důležitá rozhodnutí vlády jsou s nabou konsultována.

Naba nás pozval na audienci a ukázal nám symboly své moci - koně, sýpky, dům s fetiši, do kterého nemá nikdo kromě něj přístup, a harém. Současný naba má zatím manželky jen dvě, ten předchozí jich měl přes třicet. Stavby v jeho sídle jsou postaveny tradičním způsobem z nepálených cihel a celkově působí na návštěvníka skromným dojmem. Jedinou moderní místností je sál, ve kterém probíhají důležitá jednání.

Hlavní město Ouagadougou nás všechny příjemně překvapilo. Přestože je Burkina Faso mezi nejchudšími zeměmi světa, Ouagadougou působilo výstavnějším dojmem než města v Senegalu nebo Mali. Není zde tolik hustlerů a lidé se večer chodí bavit - viděli jsme dlouhou frontu na lístky na koncert ke dni boje proti AIDS. Výstavním dojmem působí zejména residenční čtvrt v okolí presidentského paláce, kde mají sídla nejrůznější ministerstva a ambasády. V Burkině mají snad ministerstvo na všechno. Jinak ale město postrádá nějaké význačnější turistické zajímavosti snad s výjimkou přeplněného tržiště Grand Marché.

V pondělí ráno jsme mezinárodní autobusovou linkou odjeli do Tamale v Ghaně. Autobus byl prapředek dnešních Neoplanů, ale dá se říct, ze cesta proběhla celkem v pohodě a po sedmi hodinách jsme dojeli do Tamale. Trochu škoda je, ze v linkovém autobuse se nedá zastavit tam, kde je něco zajímavého nebo fotogenického, a tak jsme kus světa viděli jen z oken autobusu.

Vzpomínky na Británii

Ghana, v koloniálních dobách nazývaná Zlatonosné pobřeží, byla jediná země na naší cestě, která byla původně britskou kolonií. Na rozdíl od předchozích zemí se většina obyvatel hlásí ke křesťanství, a to v nejrůznějších podobách, nejvíce kostelů však patří anglikánské církvi. Velkou část obyvatel oslovuje samozřejmě stále tradiční animistická víra spojená s kouzly a zaříkáváním. V severní části země pak převažuje islám. S tím, jak jsme se blížili pobřeží Guinejského zálivu, se i vegetace stávala bohatší a savany na severu přecházely v bujný tropický porost na jihu. Ghana se od ostatních zemí na naší cestě lišila také svou ekonomickou vyspělostí. Země zbohatla zejména díky svým zásobám zlata, ale také díky produkci kakaa, ve které byla druhá na světě za Pobřežím Slonoviny. A byly to právě politické nepokoje v Pobřeží Slonoviny, které v poslední době vyhnaly ceny kakaa do závratných výšek. Pro nás bylo ale nejdůležitější změnou, že křupavé francouzské bagety prodávané v bývalých francouzských koloniích nahradil sladký anglický buchtovitý chleba.

Kapitolou samou pro sebe je místní měna. Oficiálním platidlem v Ghaně je cedi. Poměrně bez problémů se dají vyměnit eura, americké dolary i britské libry, kurz se pohyboval kolem 8500 cedi za jedno euro. Bohužel nejvyšší bankovkou v oběhu v době naší návštěvy byla pětitisícovka. Za sto euro jsme tedy v nejlepším případě dostali 170 pětitisícových bankovek, a to už je slušný balík. Ceny jsou v Ghaně pro Čechy poměrně příznivé, třetinka coca-coly se dá pořídit za sedm korun a poměrně dobré místní pivo 0,6 l za příjemných šestnáct korun.

V Tamale bylo pro nás trochu nepříjemným překvapením omezeni místní vyhláškou, podle které je zakázán pohyb po ulicích po 22 hodině, protože na jaře roku 2002 zde vypukly nepokoje mezi dvěma místními etniky, které završila vražda náčelníka jednoho z nich.

Druhý den ale začal dobře, objednaný předražený autobus nás vyzvedl v určený čas před hotelem a usměvavý a pohodový, avšak anglicky nehovořící řidič Muhamad nás bezpečně dovezl do rezervace Mole. Cestou jsme se zastavili v několika domorodých vesničkách - lidé zde byli mnohem přátelštější než v Mali. Rádi se nechali fotografovat a pozvali nás i dovnitř svých chudobných hliněných domečků.

V rezervaci jsme se ubytovali v hezkém hotelu s bazénem a hlavně s úžasným výhledem na okolní savanu s nádrží, u které se ráno a večer scházejí zvířata, aby uhasila svou žízeň. Ještě večer jsme se se strážcem rezervace vydali na procházku, ale moc jsme toho neviděli - pouze pár antilop a uši slona schovaného v křoví. Zato druhý den ráno jsme viděli antilop několik stád, dále prasata bradavičnatá, spoustu ptáků a hlavně u napajedla skupinu sedmi slonů. Majestátně se blížili k nádrži, pak do ní zasunuli choboty a začali se kropit vodou. Nakonec sloni do nádrže vlezli celí. Pozorovali jsme toto úžasné divadlo ze vzdálenosti padesáti metru a přitom nešlo o cirkusové představení pro turisty, ale o skutečnou epizodu ze života divokých slonů.

V centru ašantské kultury

Odpoledne jsme se vrátili do Tamale a druhý den ráno jsme se pokračovali linkovým autobusem do Kumasi. Měli jsme docela problém sehnat ubytování - telefonní spojení funguje jen někdy, a když už se konečně do hotelu dovoláte, tak na recepci není nikdo, kdo by zvednul telefon. Právě končil ramadán a většina hotelů měla plno. Vše ale nakonec dobře dopadlo a ubytování jsme sehnali v centru města za cenu sice o něco vyšší, ale ne zase o tolik. Ve městě se už začátkem prosince prodávaly vánoční ozdoby a umělé stromečky a v radiu hráli koledy - zajímavý kontrast při teplotách přes 35 stupňů ve stínu. Večer přišla bouřka a s ní první déšť po dvaceti pěti dnech, co jsme v Africe.

Kumasi je centrem Ašantské kultury, známé především svým zlatým stolcem, který byl seslán z nebes a který se stal symbolem odporu proti britským kolonizátorům. Na místě, kde byl stolec seslán na zem, byl před třemi sty lety zaražen meč. Podle legendy Ašantské království zanikne, pokud někdo tento meč ze země vytáhne. Třetím symbolem ašantské kultury se staly dřevěné panenky plodnosti, které kdysi s sebou nosily ženy toužící po potomcích.

Ve městě je možno navštívit několik muzeí. Jmenujme alespoň vojenské muzeum umístěné stylově v prostorách pevnosti a Manhyia Palace Muzeum přibližující roli Ašantského panovníka. Zajímavá je i návštěva tržiště Kejetia Market, které je se svými více než deseti tisíci prodávajícími na rozloze 10 hektarů největší v Západní Africe. Představu o ašantské kultuře nabízí Národní kulturní centrum, kde se návštěvníci mohou seznámit s tradiční výrobou látek typických tištěnými symboly Adinkra, odléváním kovových předmětů metodou ztraceného vosku, výrobou kakaa nebo vyřezáváním výrobků ze dřeva. V areálu se nachází i muzeum věnované králi Prempehovi II. Místní restaurace nabízí široký výběr tradičních pokrmů.

Nejznámější z jídel je asi fufu. Vznikne tak, že se povaří jam- zelenina vypadající jako něco mezi velkou bramborou a celerem, a maniok a vloží se do velké nádoby, ve které se údery tlouku vyrobí jakási kaše. Z těsta se pak vyrobí něco na způsob našich knedlíků, které se však nevaří. Rukou se z knedlíků odtrhávají kousky, které se namáčí v pálivé omáčce z rajčat, česneku a ostrých paprik většinou s rybí příchutí. Často je podáváno kuře, jako příloha se podává rýže, jamové hranolky nebo smažené zelené banány zvané plantains. Na pobřeží jídelní lístky obohacují pokrmy z ryb, langust a jiných mořských plodů. Jako dezert výtečně poslouží banány, ananasy, papáje a další ovoce. K pití je možno objednat palmové víno nebo si nechat otevřít čerstvě utržený kokosový ořech.

Z Kumasi jsme pokračovali dále na jih k posvátnému jezeru Bosumtwi, největšímu a nejhlubšímu jezeru v Ghaně, jeho hloubka dosahuje až 86 metrů. Jezero obklopuje typická tropická krajina, kopcovité okolí pokrývá neprostupná džungle, kterou se místním obyvatelům podařilo zkrotit alespoň v okolí vesniček obklopených banánovníkovými plantážemi. Podle Ašantské pověry se zde loučí duše zemřelých s bohem Twi.

Po pobřeží do Accry

Odpoledne jsme pak dorazili na pobřeží Guinejského zálivu, do města Cape Coast. Samotné město bylo pro nás trochu zklamáním, hlavně pak místní městské pláže. V celé pobřežní Ghaně je totiž zvykem vykonávat potřebu na plážích a městské pláže jsou proto jednou velkou toaletou. Proto jsme další den během dopoledne navštívili místní hrad, který je díky pohnuté otrokářské historii zařazen do seznamu UNESCO, podívali jsme se na město z ptačí perspektivy z pevností bránících město z vnitrozemí a odpoledne vyrazili na 15 km vzdálenou krásně čistou pláž v Biriwe.

Necelých čtyřicet kilometrů od pobřeží se nachází národní park Kakum, který je znám především svým v Africe unikátním 30 metrů nad zemí zavěšeném konopném chodníku, ze kterého jsme mohli pozorovat vrchní patra deštného pralesa, kam se normálně podívají pouze ptáci a opice. Tropická příroda v parku je nádherná, rostou tam nejrůznější druhy vzácných rostlin a stromů, na pozorovaní zvířat je park ale příliš hustě zalesněn.

Pokračovali jsme dále po pobřeží do města Elmina, ve kterém jsou další dvě pevnosti zapsané do seznamu Unesco, a do města Shama, ve kterém je zajímavý rybí trh. Pravá koupačka na krásných čistých bílých písečných plážích lemovaných kokosovými palmami nás však teprve čekala, a to v městečku Winneba a zejména v Kokrobitey, které je rovněž proslavené akademií vyučující africké tance a hru na africké hudební nástroje, zejména nejrůznější druhy bubínků.

Posledním místem na naší cestě se stala Accra. Jejím hlavním lákadlem jsou proslavené trhy tradičních afrických výrobků. Přímo zde vznikají nejrůznější dřevořezby od sošek až po tradiční masky, nejrůznější druhy látek a oblečení z nich ušitých, obrazy a bronzové odlitky. Na tržišti jsou k dostání samozřejmě i výrobky dovezené ze všech koutů země i ze sousedních států. Nedaleko města stojí za návštěvu botanická zahrada v Aburi, která byla založena v době britské koloniální nadvlády a Britové do ni přivezli rostliny z celého svého rozsáhlého impéria.

Odlet letadla z mezinárodního letiště na předměstí Accry byl o šest hodin opožděn. Afrika nás naučila zabíjet čas. V předvánočním shonu bude zase čas zabíjet nás.

Ing. Tomáš Dobeš,
cestovní kancelář Nomád s.r.o.,